Bože, co se to se mnou děje? Možná si kladete právě takovou otázku. Cítíte se plná lásky a zároveň máte strach . Vaše děťátko ve vás vyvolává něhu a zároveň úzkost. Jste šťastná, apřece vás přemáhá smutek. Vše by mělo být v naprostém pořádku, a vám se hlavou honí černé myšlenky. Proč to všechno je?

Dát život dítěti znamená bouřlivý hormonální převrat. Porod vám obrátil naruby nejen tělo, ale i mysl. A to nemluvíme o vaší rodině, která se musí celá přizpůsobit. Budete si muset přizpůsobit život v souladu s novým človíčkem , a to žádá čas. Postupně si však uvědomíte, že miminko je doopravdy vaše! Nejtěžší je, že celé okolí si vás představuje na vrcholu blaha, a vy možná pociťujete úzkost, která vás mate. Těžko se to přiznává ve chvíli, kdy byste měla mít, podle zažitých klišé, nejšťastnější matkou na celém světě. Očekávala jste velkou lásku, ale vaše city jsou o mnoho komplikovanější. Jste střídavě hrdá, podrážděná, něžná nebo plná obav při pomyšlení, že jste s tímto drobečkem svázaná na celý život.

Tolik se mluví o "mateřském instinktu"! Představovala jste si, že se ve vás probudí v okmažiku, kdy vám dají vaše děťátko do náručí. A navzdory tomu, že z něj máte radost, očekávaný gejzír nevybuchl. Láska nemusí nevyhnutelně vzniknout ve chvíli, kdy dítě opustí lůno své matky. I když někdy láska přijde rychle jako blesk, může se vyvíjet i postupně. Ať jste v kterékoli z těchto situací, jste normální a nemusíte se proto na sebe hněvat.

Láska totiž vyvěrá ze vzájemného kontaktu. Milovat znamená stejně dávat jako dostávat. Abychom mohli někoho milovat, musíme se poznat a jistý čas spolu komunikovat. Matkou se nestanete mávnutím kouzelného proutku, je třeba se učit a na to je potřeba čas. Také učení je už samo o sobě provázeno pocitem štěstí.